Prosinec 2011

Pozdrav za celý čivavagang.

25. prosince 2011 v 21:45 Články

Pozdrav za všechny čivavičky této smečky posílá malý NIKO, který z této psí rodinky také pochází.

Čivavagang přeje do nového roku

24. prosince 2011 v 13:44 Články
Čivavagang chovatelky paní Irenky S. přeje všechno nejlepší do roku 2012.


Jsou to milí a poslušní pejskové a fenečky. A jak se snaží, aby na tom přáníčku vypadali krásně! Mezi nimi je i maminka Bela a babička Eňa našeho Nikouška. Dnes je Štědrý den a náš Nikoušek už netrpělivě očekává příchod Ježíška, jestli mu taky donese nějaký aspoň malinký dáreček.
No nevím, nevím Nikoušku, jestli ty jsi byl vůbec hodný natolik, abys něco dostal.



Pozdravení

20. prosince 2011 v 0:17 Články

VESELÉ VÁNOCE A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK přeji všem kdo sem nahlédnou!

O rodokmenech našich psích kamarádů a jiné povídání.

17. prosince 2011 v 0:25 Naši kamarádi
Vlastně ani nevím, jaký by měl mít tento článeček nadpis, takže budu o něm ještě přemýšlet. Nebudu teď psát o rodokmenu svém, který vytvořil můj milovaný bratránek a dále ho poctivě vede a upřesňuje. Rodokmen začíná někde u švédského vojáka, který si zde našel krásnou mlynářku, která se mu líbila natolik, že zde už zůstal a založil rod Aldorfů. Mimochodem mlýn na Vysočině má stejný název stále. Tak o tomto rodokmenu mluvit nebudu.
Budu mluvit o rodokmenech našich psích kamarádů. Když jsem si téměř před dvaceti lety pořizovala svou první čivavičku, tak protože jich u nás v republice ještě nebylo tolik, považovala jsem za správné pořídit si čivavu s rodokmenem (Chihuahua se píše správně tato psí rasa). A to proto, aby to opravdu byla čivava pravá, s ničím jiným nekřížená. Nejdříve jsem si přečetla v odborných knihách, jak takový pejsek má vypadat. Jeli jsme s manželem pro štěňátko pejska do Nového Boru, chovné stanice s názvem Novbor. Přivezli jsme si malilinkou černočernou chlupatou kuličku s kulatýma očičkama jako korálky. Vlakem. Celou cestu mi seděla v dlani, tak byla ta chlupatá kulička malinká. Její rodokmen byl tak dlouhý a velký, že bych jí mohla do něho zabalit určitě nejméně třikrát. Malinký pejsek měl jméno ZERO. Velikostí odpovídal svému jménu - jak říkají latiníci když jméno vyjadřuje charakteritiku, nebo vlastnost jeho nositele - nomen omen - , ale jméno se nám zdálo na něj příliš tvrdé, tak jsme mu stejně říkali zdrobnělě Zeroušek. Když nás dopálil, tak to byl Zerouš. Ale to nebylo tak často. Ostatně určitě se k Zerouškovi vrátím ještě několikrát v příštích článcích. Teď k těm rodokmenům. Zeroušek fakt byl čivava jak když střihne. Jablíčkový ksichtík, nůžkový zkus očička jako korálky, nohy s tělem tvořily čtverec. Ocásek nesl krásně nahoru, stočený nad tělíčkem, střapatá ouška. Jedním slovem krasavec. Žil s námi celých šestnáct let, když se stalo něco, o čem vyprávět určitě nebudu, protože je to moc smutné. Po té smutné události nám odešel Zeroušek do psího ráje. Říkali jsme si, že už nikdy pejska mít nechceme a nebudeme. Jenomže jsme z toho málem onemocněli já, i můj manžel. Mně chyběl pejsek, protože najednou se mnou nikdo nechodil stále jako stín, manžel proto, že mu přestaly povinné pravidelné procházky - venčení. Zeroušek s námi totiž byl na každém kroku. Sjezdil s námi spoustu cizích zemí, chodil se mnou i - považte - do kina (v tašce). Když jsem jednou ležela kvůli plicní embolii na IPce, tak mě v tašce s manželem přišel hned druhý den navštívit. V tašce ani nedutal. Jenom jsem mu dala ruku do jeho dočasného úkrytu, pohladila ho a byl spokojený. Dokonce prý posléze začal doma s manželem mluvit, což před tím odmítal. Po návratu domů mě vítal jak královnu. Bylo to naše zlatíčko. Po jeho odchodu po něm zůstala velká prázdnota. Odešel od nás 30. května.


V srpnu už jsem hledala na internetu chovatele čivav z blízského okolí, abych případně mohla pro štěňátko zajet sama, protože manžel tvrdě nesouhlasil s novým pejskem. Našla jsem skvělou chovatelku paní Irenu S., která měla právě štěňátka od jedné fenečky a druhá fenečka měla mít štěňátka za pár dnů. Jeli jsme se tam na pejsky podívat. To bylo čivavek! Paní chovatelka nám štěňátka předvedla, ukázala, všechno o nich řekla. Jak je manžel viděl, najednou by vzal nejraději štěňata aspoň dvě, nejlépe ovšem všechna, možná i celou smečku. Štěňátka ještě nebyla dost způsobilá k odběru, tak jsme vybraného pejska domů ještě nevezli a manžel doma samozřejmě vystřízlivěl a opět tvrdil mně i všem na potkání, že pejska nechce za nic na světě. Já jsem se naopak nemohla dočkat.
Konečně přišel ten DEN a jeli jsme pro štěňátko. Měl také vznosné jméno NIKOLAS. NIKO zkráceně. A opět protože byl malinkatá chlupatá kulička, akorát tentokrát béžová, začali jsme mu říkat Nikoušek.
Článek však pojednává o rodokmenech našich psích kamarádů. Takže rodokmen na papíře náš Nikoušek neměl. Přesto znám jeho rodiče, prarodiče, praprarodiče a sourozence vlastní i nevlastní. A i když je bez papírů (má rodiče s průkazem původu) je to ta nejkrásnější čivava pod sluncem. Samozřejmě proto, že je naše. Ale bez legrace - tzv. jablíčkový tvar hlavy, správný skus, správný čtvercový tvar nohy s tělem, třásně kolem oušek atd. Všechny znaky čivaví rasy jsou v naprostém pořádku. Navíc má nádhernou chůzi. Našlapuje přesně jako jezdečtí koníci ve Vídeňské jezdecké vysoké škole. Prostě paráda. I když on většinou běhá, nebo ňufá s čeníškem u země. Pořád a pořád čte ty psí noviny a taky do nich sám i dopisuje svoje vzkazy. Je to náruživý čtenář i pisatel. A ještě něco. Mysleli jsme si, když jsme měli Zerouška, že žádný jiný pejsek nemůže být tak chytrý, jako byl on. Tenhle malý lumpík je stejně chytrý jako Zero a vůbec nevadí, že nemá svůj průkaz původu. Vůbec mu to neubírá ani na kráse, ani na chytrosti.
Budu se teď snažit seznámit vás s jeho rodinou. Bude to seznámení prostřednictvím obrázků. Předem musím však podotknout, že obrázky jsou někdy různých rozměrů, poněvadž jsou různě získány.


Tak to je otec našeho Nikouška. Jmenuje se Dante in Signo Canis z Kuřimi. Dnes má Nikoušek tři roky a vyrostl přesně do podoby svého tatínka a jednoho brášky z předešlého vrhu tohoto otce a stejné matky. Právě tak úplně stejně vypadá jeden jeho přímý bráška.

Nikova maminka Baila Nikova babička Eňa Nikův dědeček Irwin z Třeštiny, mimochodem příbuzný nejmenšího psa na světě, zapsaného do Guinessovy knihy rekordů, všem známého Ondry z Třeštiny. Ondra z Třeštiny vážil pouhých 850 gramů a v kohoutku měřil 15 cm. Byl to opravdu hodně malinký pejsek.


Ten malý medvídek uprostřed je malý Nikolas a spolu s ním tady chrupkají jeho sourozenci - bříškem nahoru odpočívá sestřička Sabinka a s tmavou skvrnou na zádíčkách je bráška Mufík. Právě dnes jim je osm dnů.


Tohle je malinký Niko s bráškou Mufíkem, stále ještě u maminky. Šmejdí po koberci a jsou tak legračně miminkovsky vykulení. Očička mají jako trnky.

Nikoušek a jeho sourozenci s maminkou Niko první den bez maminky


To je malá sestřička Sabinka.


Sourozenci Niko, Sabinka a Mufík - zde stále ještě pospolu.

Na téhle fotografii má Nikoušek tři měsíce. Ta ruka co ho něžně škrábe pod krčkem je ruka tátova - páníčkova.

Tenhle ten frajer je Nikouškův bráška Šimon, který je o rok dříve narozený. S Nikem jsou jak klonovaní. Na téhle fotce je také v době, kdy byl ještě u maminky Baily.


Brácha Šimon už dospělý. Můžu jenom potvrdit, že Niko je stejný zvědavec jako Šimon. Je vidět, že jsou ze stejného "hnízda". Pro porovnání dáme teď obrázek podobný, ale bude na něm Niko.

No vida! Stejně zvědavý jako starší brácha Šimon, stejný úsměv na čumáčku...


Ještě jednou ten náš zvědavý pejsek. Fakt musí vědět kde se co šustne.

Teď se jiště na chvíli vrátíme v čase. To aby nám Nikoušek tak rychle nevyrostl.


Nikoušek na téhle fotografii je první den v novém domově a zároveň také samozřejmě první den bez svojí maminky Baily. I když sice neplakal, tak smutný byl opravdu hodně dlouho. Možná celý rok smutnil po svojí smečce.


První den muchlal alespoň svého nového kamaráda medvídka.


Druhý den dostal Nikoušek novou boudičku. Tu miluje stále. Ví, že tam mu nikdo nesmí ani rukou, protože je jen a jen jeho. I když teď už si sám zvolí místo svého odpočinku podle svojí nálady. Když chce mít klid, tak si jde jednoduše do ložnice a vyskočí si na tátovu postel. Když se chce trošinku schovat, jde do síně pod židli a stoličku. Když se chce přitulit sedne si ke mně, přitulí se a hřeje se. Nebo dělá naschvály a shazuje z gauče polštáře. Potom se tváří velmi vyzývavě a čeká, co my na to.

Na téhle fotografii je Nikoušek zachycen jako typický puberťáček. "Přepeřuje" ze štěněčí srsti na dospěláckou. Je trošku legrační. Jako děti v tomto údobí svého života - samá ruka, samá noha.

Po koupeli se Niko trošku styděl, protože byl neupravený, mokrý, seděl na pračce a neměl ani trošku rád fen. Á pozor Niko si bere slovo.

Tady už jsem hrdina, protože jsem po koupáníčku už vysušený. Ten blbej fen už je uklizenej. Můžu vám klidně pózovat. I se na vás usměju.


To jsem ve dvou letech a jsem právě na návštěvě u našich milých sousedů. S paní sousedkou se máme moc rádi.


Proto si mě vyfotila ze všech stran. Dokonce si se mnou natočila i video, ale to sem dávat nebudeme. Tam hróózně štěkám. Mohl bych vás polekat.


Ještě jsem vám neukázal svúj cestovní pelíšek a zároveň tašku ve které mě můžou nosit. Jenomže já stejně raději běhám. To máme jen tak "pro případ".


Vidíte toho psího kluka? To je brácha Mufík, když mu byl rok. Taky frajer, že jo?

Tohle jsem opět já teď. To je ve třech letech. Úplný neviňátko. Oči jak knoflíky.

...tak už nastupte ať můžeme odjet. Trvá to nějak dlouho. To já jsem už dávno připravený k odjezdu.

Ze všeho nejraději jsem venku. V trávě je to úplně nejlepší. Já hrozně rád chytám všechno co lítá. Muchy, vosy, včelky. Jednou se mi podařilo včelku chytit. Ta mi ale dala. Píchla mě pěkně do jazýčku. A jak to tak včelky už dělají, nechala mi tam svoje žihadlo. Jú to bolelo. Stalo se to na zahrádce asi tak sedm kilometrů od místa, kde bydlíme. Táta vzal auto a musel jet domů pro pinzetu, aby mohl žihadlo z jazýčku vytáhnout. Vrátil se za chvilku, protože dost spěchal a tu operaci provedl. Držel jsem, ani jsem nedutal. Jazýček už jsem měl pěkně zdřevěnělý. I když žihadlo bylo venku, tak jsem nemohl ani pít, ani jíst a co je nejhorší - nemohl jsem štěkat a povídat si tak se svými kamarády, co bydlí opodál v kotci. Jindy na sebe neustále povoláváme a společně hlídáme. Štěkáním varujeme všechny lidi, co chodí kolem a říkáme jim jak jsme zlí, že tady hlídáme my a nikoho nepustíme ani o krok dál. Ti kamarádi jsou sice dva velicí vlčáci, ale já jsem stejně odvážný jako oni. No, a po té včelí inijekci to moc nešlo. Až do večera jsem nemohl vůbec nic. Večer se mi trošku ulevilo a konečně jsem se mohl bez pomoci naší mámy napít.

Na výletě - převzala jsem slovo opět já - jsem uklidila v jednom pěkném penzionu v Králíkách tašky a oblečení do skříně, skříň zavřela a volám Nika. Ten nikde. Hledám po pokoji, na chodbě, na dvoře, pejsek nikde. No samozřejmě. Poslední možnost byla zavřená skříň. Otevřela jsem ji a on si tam udělal schovku mezi taškami. Ani nepípnul, když jsem ho hledala. Rošťák.



Tohle je taky vzpomínka na léto 2011. Naši zahrádku má Niko moc rád. Doufám jenom, že víckrát už nebude chytat žádné vosy a včely. Zatím to vypadá, že má respekt i před muchami. Uvidíme.

Touto fotečkou Nikolasovy rodinné smečky dnešní vyprávění ukončíme. Na obrázku jsou všichni - maminka, děda a babička a tetičky, strýček. Také bratranci a sestřenice. Vlastně všichni tu nejsou. Tatínek je v Kuřimi a sestřičky a bráškové se rozutekli do světa. Tak zatím pápápá.





Hurá, hurá, hurá!!! Naše paní chovatelka Irenka S. si založila svoje webnode stránky, takže můžu odkaz na její stránky krásně vedené s moc krásnými pejsky sem dát http://maliklauni.webnode.cz/ a věřte mi, že opravdu stojí za nahlédnutí. Fotografie, které jsou zde - příslušníci rodiny našeho Nika jsou právě odtud.



































































Tak to je náš Nikoušek v současné době. Má tři a půl roku. Na horní fotografii je v peřinách - ani ho není vidět - jak se snaží být neviditelným posléze co do peřin hupsnul, a na spodní fotografii je hrdý veliký pes Niko - obránce.